Básník Otakar Březina píše v dopise Františku Bauerovi 21.1. 1889: „Pokrok náš je posledním článkem řetězu lidského pokroku věků minulých. Studuj klasiky! Je mnoho v síle genia; ale mnoho záleží též v tom, osvojiti si duševní jmění těch, kteří před námi kráčeli cestou umění. Ještě jednou volám: studuj klasiky!“

Studování klasiků je dobré ve všech oblastech. Mezi klasiky křesťanské víry patří apoštolové. Zvláště kostely zasvěcené apoštolům je mají studovat. Patroni románského kostela v Řeznovicích jsou nejvýznamnější apoštolové sv. Petr a Pavel. Izidor Vondruška napsal knihu Životopisy svatých a píše o nich:

Sv. Petr nazýval se dříve Šimon; narodil se v Betsaidě jako syn Jana či Jonáše. Měl bratra jménem Ondřeje. Petr nechodil do škol rabínských a velerada viděla v něm člověka neučeného (Skt 4,13). Ale nabyl vzdělání obecného v domě otcovském a v synagogách. Oženil se a usadil se v Kafarnaum, u jezera Genezaretského; tam se živil rybářstvím i s bratrem svým Ondřejem. Petrova manželka slula podle podání Perpetua, dcera jeho Petronilla. Petr stav se učedníkem Kristovým, opustil všechno, chodil s Ježíšem, jsa svědkem jeho učení i jeho zázraků. Kristus mu změnil jméno řka: „Ty jsi Šimon, syn Janův; ty budeš slouti Kéfas“, tj. v překladu „Petr“, Skála, jelikož na skále té měla býti založena všecka ostatní stavba, všecko zřízení Církve. Petr slavnostně vyznal, že Kristus je Syn Boha živého (Jan 6,70 a Mat 16,16). S Jakubem Větším a s Janem náležel k důvěrným přátelům Kristovým. Tito tři byli svědky proměnění Páně (Mat 17,1) a smrtelné úzkosti jeho v zahradě Getsemanské (Mat 26,37). Petr zapřel sice Krista z bázně lidské, ale hořce oplakával poklesku svého. Kristus Pán mu slíbil nejvyšší hodnost v Církvi (Mat 16,17) a po svém zmrtvýchvstání mu ji skutečně odevzdal (Jan 21,15). Petr si byl vědom této hodnosti a vystupoval všude jako hlava apoštolů, a tito uznávali jeho prvenství (primát). Petr řídil volbu apoštola Matěje (Skutky ap. 1), měl první kázání o Ježíši Nazaretském, učinil první zázrak, uzdraviv chromého u dveří chrámových. Petr mluvil jménem všech apoštolů před synedriem židovským. Petr rozhodl, poučen byv viděním, otázku, mají-li se přijímati pohané do Církve, a pokřtil prvního pohana Kornélia (Skt ap. 10). K Petrovi spěchal Pavel, dříve než se počal učiti. Ve všech čtyřech seznamech apoštolů, jak je napsali evangelisté, Petr uvádí se na prvním místě, ač nebyl nejstarší věkem a ač nebyl povolán k úřadu učitelskému. Až do kamenování Štěpána jáhna Petr působil v Jeruzalémě. Pak biřmoval s Janem v Samaří. Tam přísně pokáral Šimona, že chtěl za peníze obdržeti duchovní moc. V Antiochii Syrské Petr spravoval Církev po sedm let. Vrátiv se z Antiochie do Jeruzaléma, Petr byl králem Herodem Agrippou r. 42 vsazen do žaláře, avšak byl Andělem zázračně vysvobozen. Pak se odebral do Říma a tam založil kvetoucí obec křesťanskou, řídil ji i celou Církev po 25 let; konal odtud cesty apoštolské. Z Říma rozeslal asi 40 kněží a biskupů do Itálie, Gallie a Germanie hlásat evangelium. Po několika letech Petr se odebral z Říma do Jeruzaléma a předsedal prvnímu sněmu církevnímu, tedy apoštolskému kolem roku 50. Té doby byl totiž v Církvi spor, někteří přepjatí křesťané z židovstva jali se hlásati, že pohané nemají býti pokřtěni, dokud se nepodrobí obřízce, a že jsou povinni zachovávati obřadní předpisy Mojžíšovy.

Petr, jako viditelná hlava Církve, zahájil sněm a prohlásil rozhodnutí sněmu, že věřící nejsou povinni zachovávat všech předpisů Mojžíšových (Skt. 15). Poté Petr navštíviv některé církve asijské, vrátil se do Říma. Tam bydlil v Zátibeří; poslal věřícím na východě dvě epištoly. V prvé epištole dí: „Pozdravuje vás Církev, která jest v Babylonu spolu vyvolená a Marek syn můj.“ Babylonem rozumí se tu pohanský Řím, modloslužebný, a Markem míněn jest duchovní syn jeho, Marek evangelista. Za císaře Nerona byli Petr a Pavel jati a uvrženi do žaláře Mamertského. Posléze byli oba 29. června r. 67 umučeni. Petr byl ukřižován, a to hlavou dolů, jak dosvědčuje církevní spisovatel Origenes. Svátek sv. Petra, apoštola, 29. června.

Sv. Pavel, jemuž rodičové podle zvyku židů žijících mezi Řeky dali dvojí jméno: Saulus a Pavel, narodil se kolem r. 2 v městě Tarsu v Kilíkii (v Malé Asii) z hebrejské rodiny, která požívala práv občanství římského. V Tarsu byla pohanská škola; tam se vzdělával ve vědách řeckých. Při tom se vyučil řemeslu stanařskému (buď zhotovoval látky na stany nebo lodní plachty ze srsti koz, anebo zhotovoval stany samy, přenosné, pro cestovatele, vojíny a pastýře); neboť po stanech byla tehdy velká poptávka. Pak byl Pavel poslán do Jeruzaléma., kde jeho starší sestra byla provdána. Pavel stav se žákem slovutného Gamaliela, vyspěl v důkladného znalce Starého Zákona a v horlivého fariseje. Zahořel nenávistí proti učení Kristovu a stal se krutým pronásledovatelem křesťanů. Jeho fanatismus vyvrcholil kamenováním Štěpána. Nekamenoval sice Pavel vlastníma rukama Štěpána, ale hlídal šaty katům. Brzy mu již Jeruzalém nestačil ke krvavé honbě.. Vymohl si plnou moc do Damašku, aby mohl pátrati po učednících Kristových. Avšak na cestě do Damašku Šavel byl zjevením Kristovým obrácen, byl změněn v okamžiku, a změněn na vždy. Pavel stal se nejhorlivějším hlasatelem učení Kristova. Jasem světla onoho oslepl, Ananiáš, učedník Páně, uzdravil Pavla od slepoty a pokřtil jej. Z Damašku odebral se Pavel do Arabie, aby se tam v samotě připravoval na úřad apoštolský. Poté šel do Jeruzalém, „aby viděl Petra“. V Jeruzalémě mu věřící zprvu nedůvěřovali; i ujal se ho Barnabáš a uvedl jej k Petrovi a Jakubovi. Pavel podnikl provázen společníky (Barnabášem nebo Lukášem, nebo Silou, nebo Timotheem, nebo Titem) tři velké cesty misionářské. První cesta, vykonaná v letech 46-48, vedla Pavla přes ostrov Cypr do jižních krajin maloasijských. Pavel kázal všude nejprve židům, a pak, když tito odporovali, pohanům a vrátil se do Antiochie Syrské. Tam se přiostřil spor o tom zdali obřadní předpisy Starého Zákona zavazují také pokřtěné pohany. Petr z jakési shovívavosti se přiklonil k židokřesťanům, ale Pavel odporoval Petrovi v této věci a Petr přijal domluvu jeho (Gal 2). Po sněmu jeruzalémském Pavel vydal se na druhou cestu apoštolskou (r. 50-53). Prošel krajinami, kde už dříve byl obce založil, a vyzván zvláštním viděním, přešel do Makedonie. Tak přišel i do Athén, do středu vzdělanosti řecké, do sídla věd a umění. Vzbudil zvědavost. Někteří řekli: „Co chce ten tlachal pověděti?“ Ale Pavel, veliký duchem a ozbrojený neodolatelnou výmluvností, stoje uprostřed Areopagu, jal se řečniti: „Mužové athénští! Procházeje městem vaším, nalezl jsem také oltář, na kterém napsáno jest: Neznámému Bohu! Co vy ctíte neznajíce, to já zvěstuji vám.“ – a počal hlásati nauku o Bohu a o soudu Božím. Někteří uvěřili, Dionysius Areopagita, Damaris aj. (Skt 17). V Korintě Pavel se zdržel půldruhého roku a napsal svoje listy k Thessalonským. Pak se vrátil přes Efes a Jeruzalém do Antiochie. Na třetí cestě (r. 55-58) Pavel zdržel se přes dvě léta v městě Efesu. Tam nemalé divy činil Bůh skrze ruce Pavlovy. Odtud jej vypudilo vzbouření, zosnované zlatníkem Demetriem. Pavel pobyv čas v Makedonii a v Řecku a rozloučiv se u Mileta s představenými církví maloasijských, vrátil se do Jeruzaléma. V Jeruzalémě Pavel byl jat od rozzuřených židů; avšak římská posádka ho odvedla do hradu Antonie. Byl postaven před synedrium. Řekl: „Se svědomím zcela dobrým obcoval jsem před Bohem až do dnešního dne.“ Tu kázal velekněz Ananiáš udeřiti Pavla v ústa. Pavel řekl k němu: „Bíti bude tebe Bůh, stěno obílená; sedíš zde, abys mne soudil podle zákona a proti zákonu velíš mne bíti?“ (Skt 23,1). Pavel řečník obratný a duchapřítomný v ničem nebyl usvědčen. A tu umluvilo se více než 40 židů, že nebudou jísti a píti, dokud nezabíjí Pavla. Proto vojenský velitel dal Pavla dopraviti do Caesarey k vladaři Felixovi. Tam byl Pavel držen po dvě léta v mírném vězení. Pavel mluvil k Felixovi a Drusille, jeho manželce, která se byla zpronevěřila svému pravému manželovi králi Arizovi, o spravedlnosti, o čistotě, o budoucím soudě. Felix byv jat strachem, pravil: „Pro nynějšek jdi, v čas příhodný tě povolám. (Skutky 24.) Po hrabivém Felixovi nastoupil v úřadě nový vladař, Portius Festus. Ten, aby se zalíbil Židům, chtěl jim Pavla vydati. Avšak Pavel použil svého práva jako římský občan, vědom si svém neviny a touže také v Římě vydati svědectví o Kristu, řekl: „K císaři se odvolám.“ A Festus odpověděl: „K císaři jsi se odvolal, k císaři půjdeš.“ Tak byl Pavel dopraven na loď. Po bouřlivé plavbě ztroskotala loď u ostrova Melity, avšak Pavel i všichni ostatní, 276 počtem, byli zachráněni. Do Forum Apii a do Tres Taberneae přišli mu naproti Aquila, Priscilla, Junius a jiní. Konečně Pavel přibyl do Říma. Tam byl chován v mírné vazbě, ač přivázán dlouhým řetězem k vojínovi. Pavel hlásal evangelium židům i pohanům, a psal listy do dalekých obcí křesťanských. Roku 63 byl propuštěn na svobodu; i cestoval až k „hranicím západu“, čímž se vyrozumívá Španělsko. Odtud se odebral opět do Malé Asie, do Řecka a na Krétu. Vrátiv se do Říma, byl za pronásledování Neronova jat a s Petrem uvržen do Mamertského žaláře; po devíti měsíční vazbě byl na nich vykonán ortel smrti dne 29. června 67. Pavel byl sťat na Silnici Ostijské. Oběma společně Církev dává název „knížat apoštolských“. Pavel sluje „apoštolem národů.“ Pavel je velkolepý zjev dějinách církevních. V nepatrném těle vládl veliký duch, plný nadšení pro Krista, plný lásky k člověčenstvu. „Všechněm všecko učiněn jsem, abych vůbec některé přivedl ke spáse“, tak píše sám o sobě (I Kor 9,22). Povahy byl přímé, ohnivé, s počátku i prudké. Ale co bylo nedokonalého v povaze, zdokonalil přijav křesťanství. Z krutého zeloty stal se mírný horlivec pro věc dobrou. Vynikal neobyčejnou bystrostí ducha, pronikal všude k podstatě věcí. Ježíše miloval nade všecko. „Já pokládám za škodné všecko pro vznešenost poznání Ježíše Krista, Pána mého, pro nějž to všecko jsem obětoval a pokládám za výkal, abych Krista získal (Filip. 3,8). Starověk křesťanský líčí nám Pavla jako muže postavy nevzhledného, holohlavého, s nehezkou tváří, vroubenou šedivým vousem. Ale málokterý člověk byl tak milován od lidí jako Pavel. Pavel cítil se pokořen, že v jeho těle slabém, nevzhledném přece hořela žádostivost, takže si posteskl: „Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla smrti této?“ (Řím 7,24). Veliká byla jeho pokora; považoval sebe za nejmenšího ze všech apoštolů, „který není hoden slouti apoštolem, protože se protivil Církvi Boží.“ Svatý Pavel dosavad jest „učitelem národů“, neboť myšlenky jeho uložené ve čtrnácti listech, jsou jakožto slovo Boží předčítány a vykládány po celém světě. Svátky apoštola národů, 29. a 30. června.