Tradice, to co konali naši předkové, není důvod k pohrdání, ale k uchovávání. Tradice našich předků ve víře je závazek k jejímu předání do budoucnosti. To platí zejména v bohoslužbě, liturgii. II. Vatikánský koncil v článku č. 4. konstituce o liturgii (SC 4) hlásá: „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá Matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.“ Mezi uznanými rity vyniká „tridentský“, sv. Pia V., který v úvodu k misálu, píše, že jde o „ritus podle dávné normy svatých Otců.“

Alfredo kardinál Ottaviani a Antonio kardinál Bacci byli na II. Vatikánského koncilu. O slavnosti Božího Těla, 5. června 1969 ve Stručném kritickém rozboru Nového mešního řádu píší papeži Pavlu VI. v úvodu takto: „ I. Nová liturgie: V říjnu 1967 se hlasovalo na biskupské synodě v Římě o pokusném zavedení takzvané „normativní mše“, kterou navrhla Rada pro provedení konstituce o posvátné liturgii (Consilium ad exequendam Constitutionem de Sacra Liturgia). Tato nová mše vyvolala mezi účastníky synody značné rozpaky. Ze 187 hlasů bylo 43 proti (non placet), 62 bylo odevzdáno s četnými a závažnými výhradami (secundum modum), 4 se zdrželi hlasování. Světový tisk psal, že synoda odmítla novou mši. Jeden časopis charakterizoval nový obřad takto: „…chce se tu udělat z celé teologie mše tabula rasa. V podstatě se tu blížíme protestantské teologii, která zavrhla mešní oběť.“

Z těchto slov je naprosto jisté, že misál Pavla VI. nelze chápat jako příkaz koncilu a nesouhlasili s ním ti, co koncil podepsali. Misál Pavla VI. nenařídil, ale umožnil sloužení mše sv. čelem k lidu na stole a užívání národního jazyka. Toto je předkládáno nepravdivě a bludně jako příkaz II. Vatikánského koncilu. Podobně je tomu u podávání svátosti oltářní na ruku.